Tak jsem dneska vyrazil na sledge hokej. To, že se hrálo od už deseti ráno mi kazilo náladu než jsem došel do okolí haly, kde se mi pod nohama začalo cosi motat. Ano, někoho chytrého napadlo, že sledge-hokejový zápas Česko - Korea ve všední den dopoledne nebude úplně hitem a tak rozdal lístky do základních škol z celého Vancouveru. Dle vzhledu těchto fanoušků jsem tušil jednoznačnou silnou podporu asijského týmu, ale - mýlil jsem se. Evidentně včera před děti učitelé výtvarky položili českou a korejskou vlajku a řekli jim, ať si vyberou komu budou fandit a tu si nakreslí. Asi nepřekvapí, že fanoušci mávající papíry v našich barvách (ať už je zrovna drželi za kteroukoli stranu) měli v hledišti jasnou převahu. Tu nakonec měli i hokejisté na ledě, splnili přání z nápisu na jednom z transparentů "AT CESI VYHRAT", ale bohužel - postup do semifinále už si prohráli v sobotu v zápase s Japonskem.

Kolegyně vlekařka měla včera narozeniny, k čemužto se uspořádala oslava v jedné hospodě nedaleko. Každopádně jsem vlastně poprvé viděl některé své kolegy oblečené civilně a některé hlavně poprvé bez čepice.

No nečekal jsem, co s člověkem taková čepice udělá, prostě jsem nějak očekával, jako on/ona vypadá a pak jsem je nemoh málem poznat :-)

Tak jsem se na Nový rok odhodlal ke shrnutí posledních tří týdnů, které nejsou v Tweetině deníčku. Proč tam vlastně nejsou? No měl jsem moc (více či méně drzých) připomínek, které jsem do deníčku vtěsnával a upravoval jsem ho ke svému obrazu. Poslední kapkou bylo, když jsem si dovolil na popis dne

Začíná to tu jít do kopru... I práce mě už nebaví. Byla nechutná zima (prej –18 stupňů!!!), divná spolupracovnice a celkově stál den za prd... Snad bude zítra lépe... Už se těším domů :-) !!!!

se optat, jestli by vadilo, kdybych to tam nedal. Následná konverzace ukončila deníček definitivně.

Ale což, dny v okolí Vánoc ubíhaly dost rychle a jednotvárně, takže až na pár detailů nebylo, co popisovat.

Zkráceně řečeno: prší, chodíme do práce, občas nějaký výlet, zajeli jsme do Seattlu, proběhly Vánoce a Silvestr.

A podrobněji: s otevřením nočního provozu nám celkem přibylo směn, takže se snažíme si volné dny užít, zvláště protože Tweetee se blíží odjezd domů. A k tomu kdykoli to počasí aspoň trochu dovolí (a občas i když to nedovolí) vyrážíme využívat největší výhody našeho zaměstnání – sezónního skipasu zdarma. Snad jen je škoda, že není zrovna moc sněhu - prašanové hody, jak jsem si je představoval kdykoli někdo vyslovil slova "lyžování" a "Kanada" nebezpečně blízko sebe, se prozatím nekonají.

Buddhistický chrám

Kromě Point Roberts nám Ríša z Meetupu doporučil i návštěvu buddhistického chrámu. Ten, který měl na mysli, není v Tibetu, ale na jihu Vancouveru. Do fotogalerie přidám pár fotek, jinak jako nedělní výlet pěkný, ale žádný zázrak...a navíc v hlavní části kláštera se nesmí fotit.

Seattle

Anglofilní vsuvka...já vždy Seattle vyslovoval jako sítl a protože si nemyslím, že bych na to přišel sám, pravděpodobně to tak v Česku říká víc lidí...a možná i televize Nova :-) Správně je každopádně sijetl.

Díky naší návštěvě na Point Roberts jsme mohli volně cestovat do USA, čehož jsme chtěli využít. Vzhledem k tomu, že s delším volnem než dva dny po sobě nejde z práce počítat, a jelikož mě za pár dní vyprší platnost ISICa, na nějž je znatelná sleva na vlak, jsme zvolili termín těsně předvánoční. V pondělí 21.12. brzo ráno nás čekal před barákem přes net objednaný taxík (na nádraží bychom se nedostali takto ráno busem s rozumnou rezervou a jelikož jsme jeli i s Michalem tři, tak ten taxík vyšel "jen" třikrát dráž než autobus).

Po příjezdu jsme se zařadili do fronty k americkým celníkům – jelikož je Vancouver jediná zastávka vlaku mimo USA, tak se toto řeší už na nádraží před nástupem do vlaku. Čtyřhodinová cesta zabrala Amtraku hodin pět, takže jsem v poledne vystoupili v Seattlu a vyrazili pěšky přes celé (naštěstí malé) centrum do rezervovaného hostelu. Tam jsme jen odhodili batohy a vyrazili obhlídnout město. Ve městě už od pohledu nebylo nic zajímavého, ty samé mrakodrapy jako ve Vancouveru, větší bordel v ulicích a černošská menšina nahradila asijskou. Prostě nic, co by stálo za výraznější povšimnutí. Snad jen dominanta Seattlu – vyhlídková věž Space Needle, pár kilometrů nadzemní jednokolejky (jako jedna kolejnice....nevím, jak česky nazvat monorail), české tramvaje v ulicích, zajímavá tržnice a prý levnější obchody (hlavně elektronika, oblečení, alkohol a některé další potraviny). Kdyby bylo hezky tak by měla být vidět i čtyřtisícová sopka Mount Rainier, ale i když nakonec navzdory předpovědi nepršelo, tak viditelnost dostatečná rozhodně nebyla.

Vyrazili jsme do REI, což je americký obchodní řetězec s outdoorovými věcmi, tak jsme se chtěli podívat, jak by to vypadalo, kdyby byl Rockpoint moc moc velký. Vybrali jsme krom pár doplňků hlavně stan pro skautské středisko...vypadá zajímavě a kvalitně, jen jsem zvědavý jak se děti sžijí s velmi netypickou konstrukcí. Večer jsme ještě chtěli vyrazit do obchodu Apple, kde Tweetee chtěla koupit baterku do notebooku pro tátu, jenže jsme nějak nenašli správnou zastávku, tak jsme se jen prošli městem, vytipovali místa k návštěvě druhý den a šli na pivko do hospody vedle hostelu.

Ráno jsme vyrazili do Apple obchodu, prošli se tržnicí, kde měli snad opravdu vše a hlavně mi to přišlo takové kultivované, ne nějaký chaos, jako bývá. Na hostelu jsme se stavili pro batoh a vyrazili městem k nádraží. Před sedmou večer jsme už zase seděli ve vlaku a uháněli směr Kanada...kde nás čekali problémy na hranicích, ale to už jsem psal minule.

Vánoce

Jelikož kapr tu je k nesehnání, tak jsme k večeři měli řízky, ale jinak skoro jako doma :-) Ivuš připravila výborný bramborový salát, Tweetee řízečky a pak jsme ještě celý večer klábosili, popíjeli a plnili naše žaludky vším možným i nemožným.

Asi při pohledu na mé zoufalství kdykoli mám nějaké jídlo z lednice/mrazáku ohřát na vařiči Tweetee napadl kouzelný nápad, že mi nejlepší kamarádkou po jejím odjezdu bude mikrovlnka. Takže konečně mám ráno kakao bez špinavého hrnce a nepřemýšlím, jestli zbytek včerejšího oběda dát do trouby, do hrnce nebo snad napařit. :-)

Capilano Suspension Bridge

Máme to takřka za barákem a obrázek visutého mostu láká z reklamy při každé jízdě SeaBusem. V pondělí po Vánocích jsme ještě s Ivčou (aby to nebylo jednoduchý, tak ne s tou od Tomáše, ale s jinou, kterou známe z meetupu) vyrazili na odpolední výlet. Do teď nás odrazovalo docela vysoké vstupné (35 dolarů), přes zimu mělo být levnější, navíc měl být celý kaňon v noci osvětlen, takže jsme vyrazili tak, abychom ho viděli odpoledne za světla i večer plný barevných světélek. Nakonec jsme dostali za 20 dolarů celoroční vstupné, což už není tak strašné.

Jestli to za to stálo, když v Lynn Valley je něco velmi podobného volně přístupné, je jiná otázka, ale rozhodně to bylo zajímavé, ve dne jsme si prošli celý okruh (no dohromady tak cca kilometr) a pak jsme si dali horkou čokoládu a vyčkali příchodu noci, kdy jsme si část prošli znovu. Mosty zavěšené ve výšce na stromech byly osvětlené jen malými řetězy žárovek, v lese byli kýčovití osvětlení sobi, barevné sněhové vločky i lampiony.

Silvestr

Protože jsme byli do deseti v práci, bus jede dolů o půl jedenácté, tak bylo jasné, že na party u Ivči doma budeme sotva půl hodiny před půlnocí. Původní plán s cestou autem na vyhlídku na cestě na Cypress skončil se zjištěním, že silnice je od 11 večer do 7 ráno uzavřená...a nakonec i počasí jasně řeklo, že by to byl blbej nápad.

Tweetee nakonec šla rovnou domů, protože ji bolela hlava, tak jsem k Ivče vyrazil sám. Kdy oslava příchodu nového roku skončila, netuším, vím jen, že se tam prý někdy přede mnou stavil brácha a zanechal mi tam basičku piva a pak jsem unaven šel do kopce domů někdy kolem třetí :-)

Byli jsme v Seattlu. Krom podívání se po městě byly podstatným cílem nákupy, protože ceny v USA jsou nižší. Jenže v tom vznikl trochu problém.

Jsou samozřejmě nějaký limity na dovoz, jenže ty se týkají jen „residents“, my jakožto cizinci jsme mysleli, že jsme „visitors“ tudíž se na nás vztahují limity jiné. Navíc vím, že „residency“ se dostává až po několika letech, takže byla „jasně“ správně druhá možnost.

Koupili jsme stan na skauta, pár kravin, pár hadrů, u kterých těžko někdo zjistí místo koupě a Tweetee náhradní baterku do počítače ... a asi 10 piv.

Do „visitors“ limitu zcela bez problémů, jenže při vstupní kontrole mě sdělili, že jelikož bydlíme a pracujeme tady, tak jsme „residents“, tím pádem se na nás vztahuje jiný limit, který pro takto krátké výjezdy je dost přísný – žádný alkohol a jen 50 CAD dovozu na osobu. Mimochodem, teď u netu jsem zjistil, že to, co se získá po několika letech, je „permanent residency“....jenže to občas v hovoru zkracují.

Každopádně po mě celník chtěl vyplnit kolonku určenou jen pro „residents“, za kolik jsme nakoupili. Já vzpomněl na stan, piva a pár kravin, dopočítal se 300 dolarů, usoudil, že to ukecám na 200 (prohlášením nového trika za staré, atd.) a rozdělil to dvěma a každému z nás napsal 100 (nějak jsem myslel, že ten limit je 100 a vím, že clo a daně by vyšly celkem draho).

Asi kvůli pivům i tomu, že jsme ve skutečnosti byli každý 50 nad limit nás poslali do vedlejší místnosti, kde proběhla dost podrobná prohlídka našich věcí. Prvním problémem bylo pivo – to jsme nesměli dovézt vůbec, takže jsem dostal na výběr dost mastné doplacení nebo zabavení...30 kanadských dolarů za piva, která stála 25 amerických jsem platit nechtěl, tak jsem se jich vzdal ve prospěch královny (tak to v tom papíru bylo myslím fakt napsaný).

V prvý řadě musím říct, že jsem debil...prostě jsem to podcenil...měl jsem počítat, že to může dopadnout všelijak, otrhat ze stanu cedulky, trochu ho zmuchlat, aby vypadal, že jsme ho už do USA přivezli, vysvětlit Tweetee co a jak, atd. Nebýt toho, tak nejspíš nedošlo k žádnému problému. Jenže takto jsme měli stan za 170 a ještě pár drobností okolo. Navíc jsem málem omdlel, když jsem zahlédl Tweetinu baterku z Applu, na kterou jsem předtím zapomněl. Prý mi to teda říkala, ale když jsem už docela nervózní v hlavě počítal, co vše jsme koupili a co vše z toho vypadá jako nový, jsem ji úplně moc nevnímal. Jsem hned na začátku zapřel, že mám od stanu účet, a tvrdil, že stál 120 a Tweetee naštěstí duchapřítomně řekla, že u nákupu nebyla, tak neví. I tak jsme byli dost nad čáru a ještě navíc jsme to v podstatě v první chvíli zapřeli (což byl znatelně větší problém).

No měl jsem docela bobky u prdele a běžely mi hlavou nejčernější myšlenky včetně vyhoštění (co já vím, na co mají právo...), vznikl tam spor mezi celnicí a celníkem. Ona byla ta hodná, která to chtěla řešit jen zabavením piva a důrazným varováním, on ten zlý (ono bych řekl spíš spravedlivý :-( ), který mluvil o pokutě až 400 dolarů. Nakonec to tedy dobře dopadlo, pivo vypije královna, a my jsme odešli se vším a bez pokuty, možná nakonec prospěla informace, že v podstatě vše koupené odveze Tweetee během krátké doby z Kanady pryč.

Ty průsery snad přitahuju....

Kdyby se někdy někde konalo mistrovství světa v nonverbální komunikaci, tak bych sice teda nevyhrál, ale rozhodně bych se umístil lépe než třeba před pár měsíci :-)

A teď několik pozorování:

(Ráno) V pokoji se svítí = Je tam otevřené okno, zavři ho.

(Ráno) Zůstal tu svazek klíčů, který obsahuje i klíč od kontejneru = Vynes koš.

(Večer) V kuchyni se svítí = Umej nádobí, než půjdeš spát.

Atd.

Tak dneska tu byl Halloween, Tweetee se na to už děsně dlouho těšila, já k tomu byl celkem skeptický, nějak jsem netušil, co od toho čekat. Ale ač jsem byl v práci, tak jsem si to docela užil. Všichni to berou vážně a maj celý den více či méně strašidelné masky, mezi zákazníky jsem zahlídnul i nějakého byznysmena v obleku (evidentně v práci), ale i tak měl alespoň namalovaný monokl.

Když jsme pak šel z práce na SeaBus, tak bych tipoval, že něco "zvláštního" měly tak aspoň dvě třetiny lidí. Všechny čarodejnice, gejši, pohádkový a komixový vzezření jsem s úsměvem přecházel jako jedny z davu, ale pak jsem potkal jednoho, který mě prostě dostal.

Na Waterfrontu ze SkyTrainu na SeaBus přestupoval kluk. Na sobě měl celotělový neoprenový potápěčský oděv, v puse šnorchl, na očích potápěčské brýle a ťapal tam v obrovských ploutvích. Prostě ten i o Halloweenu zaujal svojí svérázností.

Tweetee telefonuje.

Chodí tu po místnosti s počítačem v ruce.

Slyšíš mě?

Proč mě neslyšíš?

Já, mám plnej signál, jaktože mě neslyšíš?

...atd...

Když má pocit, že nefunguje spojení, tak mluví víc nahlas...asi aby si přes ty linky ten hovor prořvala.

Když už konečně došlo k tomu, že jí její máma slyšela, tak řekla:

To jsem ráda, že se konečně slyšíme. Tak se měj, dobrou noc!

Dnes jsem jak slatiňanský pekař nadával na instituci letního času. Vstal jsem (jako už tradičně tento týden) v neskutečně noční dobu a u snídaně jsem tak koukal na hodiny na dvou mobilech. Jeden ukazoval 5:34, druhý 4:35. Chvíli jsem otáčel displejem, jestli to náhodou není totéž, když ale přeskočila minuta, tak jsem i v rozespalosti pochopil, že fakt ukazují jinak. Věděl jsem, že jsem vstával před půl šestou, tak jsem ten vadný začal přeřizovat, v čemž mi blesko - letní čas! Jeden pochopil, že letní čas skončil, a sám se přeřídil a druhý ne.

Samozřejmě mi v zápětí i došlo, že tedy ten začínající čtyřkou ukazuje správně a tedy můžu ještě na hodinu zalehnout. Naštěstí jsem nezalehnul hned, ale ještě si pro jistotu pustil počítač a podíval se na úvodní stránku blogu, kde se ukazuje aktuální čas...a hle tam už svítilo tři čtvrtě na šest. Po kliknutí na stránku, odkad je ten čas přebírán jsem i zjistil proč - v Kanadě končí letní čas až v neděli 1.11., takže jsem se teď na týden o hodinu přiblížili Česku.

Prostě je to pěkný bordel...pominu-li že je to celý nesmyslný, k ničemu a jen to mate, dělá problémy v dopravě, atd., tak nejen, že někde letní čas nepoužívají a někde jo, ale navíc ještě přecházejí všude po světě v jiný termín. Grrrr....

Tak dnes došlo na první výraznou neshodu. No teda naprdla mě, že to víc nešlo! :-)

Jak byl někdy minulý týden guláš, tak jsem hned měl zálusk, že ze zbylých knedlíků by mohly být knedlíky z vajčkem. Zachránil jsem je tedy od cesty do koše a vyčkávaly v lednici na vhodný okamžik. Ještě ráno před odchodem do práce jsem se na ně zálibně podíval až mi slina ukápla. Odpoledne po návratu, když jsme se bavili o večeři jsem jentak nadhodil, že si klidně udělám ty knedlíky s vajčkem...odpovědí, bylo nesmělé:

Víš....ehm...já jsem je ráno vyhodila....

No to mě dostalo! Ta drzost! :-D

P.S.: Už jsou zpátky v lednici. Zejtra budou k obědu.

P.P.S.: Byly vyhozený i s igeliťákem, tak jim to snad neuškodilo.

Tak jsem neprozřetelně řekl, že přijdu zítra ráno na šestou do práce. Dneska večer jsem si na místním idosu chtěl vyhledat spojení, ale nějak mi to nic nenašlo. Usoudil jsem, že asi nějaký error, nebo že nic nejede do té konkrétní zastávky a já můžu klidně kousek dojít, tak jsem sáhnul po papírovém jízdním řádu a po cca půl hodině zběsilého listování došel ke zjištění, že tu prostě není normální noční doprava. Noční bus jede poslední chvíli před druhou a v neděli první ranní o půl sedmý. Nějako nepobírám a než jsem si na Google Earth spočítal, že to je asi 10 km (vzdušnou čarou sotva tři), tak jsem i uvažoval nad cestou pěšky, takhle asi přibalím plavky :-/

Přání dobrého rána (i jen myšlená) považuji za provokaci!

P.S.: Původně jsem myslel, že bus jede v půl čtvrtý, což jsem byl ochoten (jednou!!!) akceptovat...ale když jsem si při pozorném prohlídnutí všimnul, že koukám na špatný směr a v tom druhém jede poslední 1:51 od nás, tak jsem tam volal, že se omlouvám, ale přijdu až na sedmou.