Úterý - Into the wild

Budík nám zazvonil ve čtvrt na sedm, dali jsme snídani, udělali jsme si sebou vydatnou svačinu až mi za to Hafi skoro vynadal, jak jí bylo moc, nějaké to pití a před půl osmou jsme vyráželi na bus. Vypadalo to na hezké počasí, tak jsme z toho měli docela radost. Po nástupu do busu nás naproti sedící kluk oslovil. Nejprve anglicky kam jedeme a pak odkud jsme. No a jen co jsme dořekli, že z České republiky, tak se přidali další tři a že jsou Češi a že jedou do práce:-) Nějaké umývání vymalovaných bytů, či co. Skoro jsme si říkali, že je škoda, že jsme s nimi nejeli dýl. Vypadali na fajn lidi. Ale vystoupili snad hned další zastávku, poté co jsme my nastoupili.

Jeli jsme asi 20 minut. Asi dva kilometry jsme šli mezi baráky po asfaltce, než jsme dorazili ke vstupu do parku. Cestou jsme potkali asi čtyři běžce... U vstupu byla mapa cest a pak nějaké letáky. Mezi nimi jsme našli i leták s mapou tohoto parku a pak leták o medvědech. Bohužel v něm žádná zmínka o dvou typech medvědů, jak říkala teta Jana, nebyla. Bylo tam něco o tom, že napadení člověka je vzácné a že když se medvěd potká, tak se má člověk ztišit, v první chvíli nepohybovat a pak pomalu se vrátit na bezpečné místo. A pak tam psali, že v období září – listopad je pro medvědy zazimovací, jedí strašně moc potravy (snad 60 ryb za hodinu a 250 000 bobulí za den).

První část cesty vedla kolem řeky. Byla to hezky upravená cesta, která ani nestoupala, ani neklesala. Místní lesy jsou jiné než ty u nás. Cesta byla hezky uklizená (snad žádný papírek jsme za celý den nepotkali) a les byl netknutý...tak jak v něm co spadlo, tak to tam zůstalo. Bylo tam taky dost vlhko, takže se tu docela dařilo lišejníkům a mechům a tak vůbec. Asi v deset hodin jsme si dali první přestávku, kde jsme si dali sušenku, napili se a po cestě jsme pak uzobávali kuličky vína. První mostek přes potůček byl dřevěný, druhý taktéž, jen na něm byly důmyslné pruhy z pletiva, aby to za vlhkosti neklouzalo a třetí byl železný. Tady chtěl Hafi vysypat z pytlíku do vody nahnilé kuličky vína, ale nějak si neuvědomil, že to byl pytlík v pytlíku, tudíž omylem vysypal jeden igeliťák. Ten zůstal ležet na kameni pod mostem. Takže se pro něj vracel.

Rozdíl mezi zelenou trasou a modrou (značení dle náročnosti: zelené, modrá, žlutá, červená), která následovala nebyl až tak znatelný. Obě dvě byly celkem po rovině a po cestě. Žlutá, následující po modré už byla poměrně hodně do kopce, takže jsem se začínala trochu obávat toho, jak bude vypadat ta červená (vrcholová). Ve žluté jsme přecházeli docela dravou řeku a ještě ke všemu tu už nebyl most. Jen položená kláda asi dva metry nad vodou. Hafi se nezamyslel a rychle jí přešel, ale mě to docela nedalo a přišla mi dost kluzká... No překážka se stala překonanou a pokračovali jsme dál. Cesta byla stále dost do kopce, takže nám i pomaleji utíkala. Přechod mezi žlutou a červenou si ani pořádně neuvědomuji. Víme, že červená vedla suťoviskem balvanů, kde to ze začátku byla příjemná změna, ale pak už nic moc. Začínalo se asi v 170 m nad mořem, začátek červené byl asi v 700 m a ta vedla do sedla, kde bylo asi 1100 m (vrchol Crown Mountain byl 1504 m).

Na začátku suťoviska jsme potkali tak sedmdesátiletého dědu, který si to zjevně štrádoval od lanovky dolů. Vedlejší vrchol byl Grouse Montain (tam jsme byli na job fair v sobotu, má asi 1200 m) a sem vedla lanovka. Měl na nohách jen takové kecky, tak nevím, jestli má rád výrony v kotníku, či co. V půlce cesty do sedla jsme si dali banán a něco sladkého. Cesta nám trvala asi hodinu. Byl to sice jen kilák a půl, ale ten úhel, pod kterým jsme šli raději ani nevím. Každopádně každý šutr, který se odvalil při kroku pod mou nohou letěl o dobrých pět metrů níž... Sedlo jsme zdárně dobyli asi ve dvě hodiny. Ovšem cesta na vrchol, která měla být asi jen kilometr, byla snad ještě strmější. Řekli jsme si, že do tří hodin tak nějak půjdeme a kam dojdeme, tam dojdeme, dáme sváču a vrátíme se. Mě se teda moc nechtělo, páč už jsem toho měla docela dost, ale nakonec mě vidina hezkého výhledu přeci jen přinutila. Až na vrchol jsme nakonec nedorazili, i když nám toho moc nechybělo. Sedli jsme si na skále a dali si housku s karbanátkem. Byla tu docela zima, obzvlášť jak jsme byli zpocení, tak jsem na sebe hodila o vrstvu víc a vzala jsem si šátek přes hlavu a rukavice. Dlouho jsme tu neposeděli a vydali se na cestu dolů. Ta byla docela prekérní. Poměrně dost strmá...ani mi to tolik nepřišlo, když jsme to šli nahoru. Vpovzdálí jsme slyšeli nějaké hlasy – ale stihli odejít, než my jsme sešli.

V sedle jsme se rozhodovali, jestli půjdeme další kilák nahoru na Grouse Montain, odkud bychom asi museli sjet lanovkou, protože jinak tam byla cesta po silnici, která vedla po serpentinách, takže poměrně hodně dlouhá, ale za to značená cesta nebo cesta neznačená, kterou původně našel na netu Hafi, než jsme viděli onu mapu dole při vstupu do parku. Zase tu byli vidět potůčky, podle kterých jsme si mysleli, že nebude obtížné jít. (Blbé poznámky typu, že po hřebeni je dycky cesta, považuju za provokaci.) No a tady nastala ona chyba. Vydali jsme se tedy neznačenou cestou. Zprvu vypadala docela schůdně. Byla to tedy taková spíš zvířecí cesta (stopy medvěda jsme teda neviděli, ale mraky jiných ano). Rozhodně lepší cesta než jakou jsme šli tím suťovištěm. První roští bylo docela nemilé. Hned jsme vyndávali trny z rukou, ale rozhodli jsme se, že budeme pokračovat, že to už snad bude lepší. Neměli jsme to dělat, kdybychom se tady vrátili, tak se nic nestalo a bylo by nám i den po té lépe. Cesta opravdu asi dalších 100 m byla v pohodě. Sice po šutrech, ale šlo to. No a pak to tak nějak nastalo. Hodně prudký kopec, z něj se hrnula ona - zatím bych jí označila - říčka a my nemohli jít v podstatě jinak něž v ní. Byla složená z balvanů a kamenů různých velikostí – jak kde, tak od deseticentimetrových po tří metrové a tak... okolo ní byl do srázu les, ovšem kanadský les, ne český, takže zarostlý vším možným. Trnů tu bylo strašně moc, takže se nám tam ani za mák nechtělo.

Poskakovali jsme po kamenech (občas nám to podklouzlo), v lepších případech mi skončila noha jen po kotník ve vodě, což pohorkám nevadilo. No a jak jsme šli níž a níž, tak už to nebyla voda jen po kotníky, ale kolikrát se mi stalo v domnění, že šlapu do pěticentimetrové vody, že jsme skončila po kolena ve vodě. To pak může být Gore-tex bůhví jak dobrý, když nateče vrchem, tak tomu stejnak nic nezabrání. No a tak nějak jsme stále pokračovali dál. Začalo se už stmívat a docela jsem začala být nervózní. Byli jsme hodně utahaní, promáčení... Nejvíc nepříjemné byly situace, když se najednou řeka (už ne říčka) rozhodla, že postoupí níže formou menšího vodopádu. Ty jsme rozhodně neseskakovali, takže jediná volba cesty byla lesem. Ze začátku jsme trny vytahovali jeden po druhém, pak už jsem jen ruce otřela o sebe a něco vypadalo, něco zůstalo. Poprvé, když jsme se zastavili a řekli si snad poprvé jak na tom vlastně jsme, tak bylo půl sedmé. Už hodně hodin... Ani jeden z nás netušil, jestli to může pokračovat dalších 7 kilometrů (což při tomhle tempu by bylo skoro nesmyslné jít) nebo za další zatáčkou je cesta, na kterou jsme čekali. Nabízela se možnost, jestli nevylézt v lese na nějaký kus rovného místa dál od vody a nějak tu vydržet noc a nebo jestli jít dál a doufat, že se někomu něco nestane. Byl to docela risk. Každý druhý krok nám už i únavou podkluzoval a končili jsme ve vodě a nebo když jsme šli po okraji lesa, tak se nám dost často stávalo, že nám jedna, či druhá noha zapadla do díry mezi kmeny padlých stromů a při snaze vytažení končetiny nám tam zapadla i druhá noha... bylo to docela na palici, když se tohle dělo tak průměrně každých pět minut a s přibývajícím časem a tmou to bylo čím dál tím více častější. A nemluvně o tom, že podklouznutí mohlo v mnoha případech znamenat zlomenou nohu, či tak něco. Oba jsme se dostali do situace, kdy jsme slézali z nějakého vysokého šutru a na další jsme letěli hlavou na před, naštěstí jsme se nějak zasekli před dopadem. To bylo už hodně krizové. Když se mi to stalo, tak jsem musela sednout a začít sama sebe uklidňovat. A bylo fakt těžký zachovat v téhle situaci chladnou hlavu. Promítali se mi v hlavě myšlenky typu: co budeme dělat bez signálu se zlomenou nohou, rozbitou hlavou, bezvědomím, pak třeba, že celou noc nevydržíme jít tímhle terénem, jestli nás vůbec někdo bude hledat no a optimističtější myšlenky byly, že jsem se to celé snažila přirovnat k nějaké táborové bojovce (ale to moc nešlo, protože tady nebyla myšlenka těch vedoucích, kteří o nás vědí a ví, kde jsme). Uklidňovala jsem se naopak tím, že do té doby, co se pohybujeme, tak nám je relativně teplo a nepromrzáme a přitom se snad i přibližujeme cíli... A ještě co bylo asi pro nás oba důležité bylo to, že jsem věděli, že jídla máme docela ještě dost.

Tak poslední dvě tři hodiny jsme si dělali rychlo pauzy každých ušlých 50 metrů... Voda pořád nabývala s přitakající potůčky na intenzitě, ale že by třeba chvíli tekla po rovině, to moc ne. Už jsem tak kolem deváté hodiny jsem cítila, jak nemám sílu v nohách, nestabilní krok, rozklepané nohy... Dali jsme si sušenkovou pauzu na doplnění energie a nikdy jsem snad necítila, jakej krok dopředu může trocha cukru udělat.

Hafi z toho byl taky docela vedle. Netušil stejně jak já. Nebyl schopen mě, i když by mi třeba jen věta, už tam budeme (i když bych věděla, že je to jen touha) asi dost pomohla. Pak jsme si o tom povídali a říkal, že mi to prostě říct nemohl. Ke konci jsme si hodně povídali a tím mi přišlo, že to začalo docela utíkat. I když chvílemi nastupovali takové stavy, jako pláč, halucinace z medvěda pijícího u řeky (nakonec to byl kmen či šutr), tak jsme to nějak dovedli do zdárného konce. Asi kilák před koncem (což jsme nevěděli), Hafi jen pronesl, že kdybychom měli jen baterku, tak by dost pomohla. A to mě napadlo, že jí vlastně mám na mobilu. Škoda, že nás to nenapadlo dříve. Vlezli jsme tedy do lesa a díky světlu jsme byli schopni si najít cestu schůdnou...

Po chvíli jsme před řekou zahlédli jakýsi světlý pruh, mohlo to být cokoliv, docela jsme se myšlenku, že by to mohla být cesta báli vyslovit (mohl to být pruh mlhy, další řeka...). Pak jsme zahlédli sloup vysokého napětí a Hafiho napadlo, že to, co jsme považovali za cestu bude jen průsmyk kvůli drátům... Za chvilku ho ale slyším před sebou, jak volá „pode mnou je cesta“!!! (bylo asi půl jedenáctý)

Byl to neskutečný pocit mít po nohama něco rovného, suchého... Na oslavu jsme se napili, dali poslední müsli tyčinku a šli po cestě směr Vancouver. Původně jsme si mysleli, že dojdeme ke spodní stanici lanovky a odtud, že stihneme nějaký bus k nám. Šli jsme po této cestě asi 2-3 km (každým krokem jsme slyšeli v našich botách šplouchnutí vody). Zahlédli jsme nejprve nějaká světla v domnění, že je to osvětlení sjezdovek (ale sníh tu ještě není). Když jsme došli blíže, tak světla byla oplocena. Pokračovali jsme tedy po cestě kolem plotu, který nekončil. Za plotem byly baráky a za nimi prosvítala silnice, kde jsme i zahlédli bus, jedoucí k lanovce, kde má konečnou. Jenže plot přelézt nešel a žádný průchod tu nebyl... Pak jsme zahlédli na konci cesty, že je uzavřená brána. Hafi zkusil na někoho u baráku zavolat, ale bylo to marné. Onen člověk byl z Hafiho docela paf... Došli jsme tedy až k bráně, která byla zavřená... Bylo to tam celé osvětlené, několik obytných buněk... A u vrátnice číslo na nějakou security, která to tu zřejmě hlídá. Obešli jsme to a nikdo tu nebyl a kolem dokola byl nepřelezitelný plot. Hafi tedy vzal telefon a zavolal na to číslo. Nejprve ten člověk na druhé straně nechápal o co jde, ale pak to nějak pochopil. Asi za deset minut nám někdo jiný volal, že nám sem někoho pošle. Chvíli jsme přemýšleli, jak by plot šlo přelézt (bylo tam lešení a i nějaké menší štafle), ale plot byl tak tři metry vysoký a nahoře ostré pichláky...

Oblékla jsem na sebe suché kalhoty a bundu a šátek přes hlavu a rukavice a sedli jsme si u jedné budky a čekali na toho onoho, kdo nám přijede otevřít. Čekání bylo dlouhé až jsem z toho na chvíli usnula (Hafi pak říkal, že jsem trochu chrápala a že se lekl, jestli to nejsou medvědi – byla tu mimo jiné cedule, že v tomhle prostoru medvědi jsou). Tento prostor byl pro správce blízké vodní nádrže. V půl jedný Hafi zahlédl policejní auto a šel na něj mávat. Po asi pěti minutách z něj vylezla policajtka. Byla příjemná a evidentně o nás věděla. Asi si jí na nás zavolal ten security. Ptala se, jak jsme se sem dostali a říkala, že nás odveze domů (nebylo nic jiného, co bych si v tu chvíli přála více). Během pěti minut přijel chlap, který otevřel vrata a my nasedli do policejního auta a jeli domů (bylo tak tak 10 km...). Jeli jsme na zadních sedačkách se zamřížovanými okny, ale to bylo fakt fuk. Doma jsme policajtce dali pasy, ze kterých si opsala jména a rychle jsme ze sebe svlékli oblečení, vystřídali se v koupelně – modřin jsme na sobě našli nespočet a trnů v dlaních nepočítaje. A lahoda spánku nastala.

V mapce je zhruba vyznačená trasa, co jsme šli, ale nějak mi to asi nejde nastavit přiblížený, tak si musíte zvětšit severní okolí Vancouveru. Až nebudu tak ospalý, tak to zkusím nějak vymyslet, jak to udělat.